Pátek 25. ledna

V práci je poměrně rušno, ale i tak si najdu čas pochválit Janě její nové šaty a zeptat se ji, zda-li by se mnou šla v týdnu do "naši kavárny".

Jana se na mě usmála a zeptala se "A co jsem si u tebe nechala tentokrát?". Na otázku jsem odvětil "no tvé srdce přeci",  ale neudržel jsem v sobě marně potlačovný smích a muselo to zkrátka jít ven. Jana se naštěstí smála také, jinak by to nejspíše byla hodně trapná tragédie ...  

"Ještě si to rozmyslím řekla" J.

Cestou z práce se stavím v obchodě, prohodím pár slov s pokladní a zeptám se jestli dnes půjde k volbám. Odpověděla "nemůžu se dočkat". To samé zopakuji cestou domů s dvěmy náhodnými slečnami venčícími psy. Pokažde mi bylo rečeno, "Jasně, už jsem byla".

 Tak mé statistiky říkaji 100% účast, co na to zbytek světa?

Úterý 22. ledna

Odjíždím od Sandry a trochu ji vyčítám, že každá naše mimopracovní schůzka zkončí sexem, ale přitom já jsem ten, kdo ji stáhl tričko a rozepl kalhoty. To jsem prosím já! Ukamenujte mě nebo pomilujte. (Radši to druhé)

Stojím na zastávce MHD a přemýšlím. Trochu se směji a vlastně ani pořádně nevím čemu. Směji se nad vlastnímy omyly i úspěchy...  Musíte se smát, jinak by život byl moc smutný. A kdo je smutný musí z kola ven. Další spoj za 53 minut ufff. Je mi teplo i když venku mrzne, usmívám se, i když bych měl vypadat zklesle.

Pro trochu extravagance si stopnu taxíka. Sveze mě za "symbolickou" částku a cestou si vyměníme příběhy. Je to taková má malá tradice. Z taxiku odcházím obohacen a příběh líného syna jedináčka, který jaksi zaspal život a čeká že se všechno tak nějak udělá zaplatí samo. Zároveň si odnáším radu "musíte dělat drahoty". Má pravdu, ale já bych se občas nejradši rozdal. I toto jsem já.

Cestou domů oslovím pár, který jak jsem předpokládal hledal ztraceného psa a vykouzlím jim usměv na tváři.

Počet náhodných kolemjdoucích s vykouzleným usměvem: 4. Není to špatný den, mohlo být hůř.

Janinu nenápadnou pozvánku na film "Let na Mars" jsem odmítl, tolik k dnešním drahotám.

Sednu domů na gauč a kliknu na "Publikovat".

Pondělí 21.ledna

Není konec.

Bublinky kyslíku z horké koupele mě lechtají po zádech. Na záda mi vlezl ještě lufový medvídek a prokrvuje mou bílou kůži. Pro tuto chvíli mi to musí stačit.

Cítíte taky někdy, že včerejšek probíhá právě teď, předvčerejšek před deseti minutami a že první lednový den byl vlastně včera? Já to tak mám… právě teď… a předevčírem byly vlastně Vánoce. A měli jste někdy tak jednoduché přání do Nového roku? Radost. Radost mít, dávat ji, dostávat ji, prožívat ji, chutnat ji i dýchat ji… Proč ji nemůžu mít. Od radosti k špatnosti mých činů.

Povídka o pampeliškách mě rozveselí.

Těším se, až ji uvidím zase na chodníku. Kvést. Tak žlutou. Žlutou pampelišku. Úžasnou rostlinu. Silnou. Můžete z ní pro vaši dívku uplést věneček do vlasů, s pomocí včelek slít do skleniček sladký med a nezapomeňte, že další jaro z té jedné rostlinky může být dvacet dalších. Stačí fouknout. A možná si něco přát. Přání se možná nesplní, ale žlutých kloboučků bude zase víc.

Na jaře budu jako ta pampeliška. Silná. Radostná.

Úterý, 1. ledna

V hlavě mi matně létají vzpomínky na včerejší večer. Pousměji se nad novoročním polibkem s neznámou kráskou. Řekla mi, já myslela, že takovéto věci se dějí jen v pohádkách. Pousmál jsem se a řekl, tohle ale je pohádka.

Všude je zavřeno, a tak se jdu jen tak projít do města. Město tento rok už nebude tak klidné jako dnes. Celkem se těším do práce, kdo za to asi může?

Středa 26. prosince

Dnes je krásně. Procházím se svým oblíbeným místem koukám do oken a snažím se dobít energii ztracenou přes Vánoce. Vím, že je asi spousta lidí co by mi záviděla moji klesajicí váhu, ale po pravdě bych občas uvítal více radosti a méně starostí. Procházka pomohla, člověk dostane z vyvýšené polohy trochu lepší nadhled na věc a navíc ten krásny výhled. Sluneční paprsky na mě působí pozitivně. Cítím se skvěle, asi to bude i tím, že jsem ohnivé znamení.

Zkontroloval jsem poštu, ve směs mi přibyly akorát vrásky pod očima. Státni správa by si měla udělat trochu pořádek v evidenci plateb. Odpovím slečně, se kterou jsem údajný nedoplatek dříve vyřešil, bohužel adresa už nebyla mezi platnými.

Další věc na seznamu věci, které musím pořešit.

Vezmu do ruky společnou fotku z práce a koukám na ni. Jakpak ses asi měla ty ... Odpoví mi pouze ticho.

Asi nade mnou někdo dnes stál, když mi v pozdní hodiny nedovolil usnout, a já tak v posledni chvíli uhasil adventní věnec, který pomalu začínal hořet od vyhořelé svíce.

Do nového roku chci vstoupit s vidinou na lepší dny.  Plány jsou velkolepé jen dosadit ty správné proměnné. Měl bych si asi konečně někoho najít. Bude jaro a chci mít koho políbit pod rozkvetlou třešní, ale není to se mnou jednoduché a hlavně nechci jen tak někoho.

Středa 26. prosince

Vánoce napjaté jako kšandy před prasknutím. Kdo letos přinutí mého kapra ve vaně umřít a naporcovat se?

Jsem sentimentální a cpu se cukrovím.

Chrám Boží. Vůně purpury a jedliček, záře Betlemského světla a vánoční písně. Sklopím oči a pronesu tichou modlitbu. Rty se mi od sebe malinko oddálí, jako by chtěly děkovat a prosit nahlas.

Dárek. Prádlo, které jsem vytáhla z krabice na varnou konvici (Ježíšek má smysl pro humor) se teď jako jediné smí dotýkat mé nahé kůže. Je vánoční ... jako vlčí mák v plném květu, jako žhnoucí oheň, možná jako krev nebo zralá jahoda před utrhnutím.

Zpráva. Miluju Tě, kdybys na to zapomněla.

Děda Mráz letos začaroval poupata větviček do ledových baněk. Nádhera zvěčněná na fotce.

Pátek 21. prosince

Vánoce klepou na dveře, povrchnosti na způsob dárku mám už pořešené. Jedinné, co pořešené nemám je adresát druhé porce kapra na večeři.

Se Sandrou vánoce trávit nechci. Jednou mi někdo řekl, že Vánoce mám trávit s tím koho miluji. Nejhezčí dárek k Vánocům  už jsem jaksi dostal v podobě Janíného úsměvu, a tak už se můžu jen těšit na haldy ručníků a ponožek.

Při přání Veselých Vánoc políbím Janu na tvář a po té opustím práci.  Trochu se pousměji na  tím, jak zase zčervenala.

Cestou z trhů na mě zamává usměvavá slečna, se kterou jsem prohodil pár slov při nakupování punče. Proč se jen všechny vždy tak usmívají? Asi bych už měl najít tu díru na svetru ...

Neděle 16. prosince

Přisune si mou židli k jeho židli. Z rukou vezme šálek kávy a postaví jej na stůl. Líbá mě. Dech se zrychluje. Jeho ruce mi stahují kalhotky. Zvedne mě a usadí si mě na sebe.

Po dvou hodinách dopíjím studenou kávu a procvičuji své ďolíčky ve tvářích.

Do pokoje pronikají sluneční paprsky odrážející se od hladiny Ženevského jezera. Bělounký sníh, majestátné hory, ruka v ruce, krok za krokem a jeho přítomnost jsou mi tím nejmilejším dárkem k Vánocům.

Vracíme se o dva dny dříve.

Prohlížím si své tělo v zrcadle. Přejíždím studenými prsty po místech, na kterých se mě dotýkal. Musím se rozptýlit. Sejdu se s Lukášem na slíbenou kávu. S rukama objímajícíma mé tváře se nechám bavit největším srandistou v okolí.

Vracím se domů. Vločky se snáší k zemi a rozpouští se. Naproti zastaví auto a otevřou se dveře. Dveře do nebe.

Pátek 14. prosince

Sotva mé auto opustí prostory firmy, už přemýšlím co s volným večerem. To poslední co teď chci, je řešit dilema proč Jana tenkrát zapoměla na slíbené kafe. Navíc si ještě k tomu vzala na tento týden dovolenou, takže se ji ani nemám jak zeptat. Jsem dnes celý nějaký ztuhlý, a tak asi raději zajedu domů.

Chvilku před pulnocí mi zavolá Sandra, že zrovna dokončila úklid po stěhování a je celá rozlámaná.

Nechci být sám a navíc ani nejsem unavený, nabídnu tedy Sandře masáž s vizí, že by to mohlo být oboustraně příjemné. Oba jsme se do telefonu pousmáli nad tím jak je pozdě, ale za 15 minut jsem už byl u ni. Musím uznat, že Sandra má překrásny výhled na město.

Po smyslné masáži se Sandra ocitla v mém klíně a pohyby svého zadečku mi dávala na jevo co vše by mohlo následovat. Ulehnu si na záda, posadím Sandru na sebe a nechám se od ní jen tak dráždit. Sandra tušila, že to moc dlouho nemůžu vydržet.

Ráno mě probudí její vlasy a já si pro sebe říkám, "Co jsi mi to ty potvoro zase udělala ...", ale chtěli jsme to oba, navíc si rozhodně nemůžu stěžovat.

Display telefonu říká, jedna nepřečtěná zpráva: "Ahoj, co to kafe? J.". 

Úterý 28. Listopadu

Sešli jsme se. Nikdo o tom neví. Obdivuji ho. Vzrušuje mě být v jeho přítomnosti. Mám mokré dlaně a zároveň je mi zima. Tři dny stačí, abych ho políbila, cítila jeho objetí a milovala se s ním.

Jsem šťastná a usmívám se jako mandelinka na bramboře. Dokonce mě nemrzí ztracená saténová rukavička, nevnímám nic jiného kolem sebe. Ani pondělní telefonát od Iriny a její tvrzení o zamilovaných pohledech mého ctitele z marketingu. Lukáš?? Nesmysl.

Úterní oběd Irinin výrok nevyvrátí. Lukáš mě zve na kávu? Jako by mi nabízel čtvereček čokolády po obědě. Rozdávám úsměvy a říkám si, že s takovou budu mít za chvilku místo roztomilých ďolíčků ve tvářích díry v podobě kaňonu. Ale co.

Večer se znovu sejdeme. Vše jako v oříškové pohádce.

Ráno už tak pohádkové není. Zmizel bez rozloučení. Z postele se mi nechce a tak zapomenu i na společnou kávu s Lukášem. Snad mi bude odpuštěno.

Úterý 28. Listopadu

Při dnešním společném obědě se cítím trochu nesvůj. Měl jsem pocit, že téměř každý můj pohyb byl posuzován Sandřiným přísným pohledem.

Tak nějak tuším, že si Sandra všimla nadměrné pozornosti, kterou poslední dobou věnuji Janě. Jenom doufám, že ji některé detaily unikly. Není to přeci její věc a nemusí vědět úplně všechno.

Lehce jsem se dotknul Jany kolenem a zkoumal jsem co to s ní udělá. Viděl jsem takový ten němý výraz "Co to děláš?", naštěstí byl ale následován úsměvem.

Z restaurace jsem odcházel jako tradičně poslední. U východu čekala Jana.

S každým krokem vpřed se mi její výraz zdál vážnější. "Co to mělo být Lukáši?" řekla, ale na konec se přeci jen umála. Trochu jsem s tím počítal, a tak jsem pronesl připravenou větu: "Mám něco co by jsi mohla chít zpátky."

Jana se na mě podívala s nefalšovaným zájmem a zeptala se: "No, a co to je?". Trochu jsem se pousmál a řekl: "To je téma, které by se lépe probralo u kávy".  Neřekla nic, ale úsměv mluvil za vše.

Sobota 24. Listopadu

Sobotní ráno a já se neprobouzím tam, kde bych měl. Ve dveřích se rozloučím se Sandrou výrokem "Letím zachraňovat svět" a přítom vím, že jedinný kdo v tuto chvíli potřebuje zachránit jsem já. Myslel jsem, že téma "šéfová" už je pro mě uzavřené.

V prvním patře nacházím na zemi svůj chybějící knoflík od kalhot, a tak nějak už tuším, co se tu v noci odehrálo. Usměji se, protože to není poprvé, co měla Sandra problém s mým "odzrbojováním". Její zápasení s páskem si pamatuji do teď.

Doma jen tak kroužím sklenící po stole a vybavuji si při tom včerejší tanec s Janou. Vůbec nevím co si mám od jejího nežného pohlazení slibovat. A hlavně kampak mi to vlastně včera utekla?

V kapse od obleku mi zůstala její zapomenutá rukavička. Že by vstupenka na rande s Janou?

Sobota 24. Listopadu

BB … není jen název populárního super krému, ale i zkratka pro Báječné Bavení se.

Měla bych být sexy. Chci být sexy a sexy je symbolem dnešního večera.

Zabouchnu dveře od domu a po mě zůstane jen vůně, která pulzuje díky horečce přítomné chvíle.

Sál je nabitý směsicí parfémů, alkoholu a potu mých tančících kolegů. Lukáš se směje, šlape mi po špičkách, kupuje jeden drink za druhým, ale i přesto se mi zdá, že drží mou ruku při tanci trochu křečovitě. Je mi dobře, ale mezi známými tvářemi hledám tu pro mě nejznámější.

To čekání, až mi zaklepe na rameno, se nedá vydržet.

Přišel. Půlnoc je pryč. Popelka neztratila své šaty a já tak dál tančím. Tančím s rozzářenýma očima a sleduju každý pohyb a napětí v jeho tváři. Pálí mě dlaně, červenají mi tváře, a kdybych mohla mluvit,…křičela bych.

Sobota. Cítím se dokonale. A vím, jak se mi líbí zamilovanost.

Pondělí 19. Listopadu

Černé nebo bílé? Meruňkové. Šaty na páteční večírek budou meruňkové. Poslední ohlédnutí do zrcadla, mám vybráno. Hlavou se mi honí, jestli se budou líbit.

Další pracovní den bude zaručeně příjemný. Nevidím se s ním každý den.
Nemůžu se soustředit. Chvěju se po celém těle.

Zajdu si pro kávu. Vzpomenu si na jeho rty schovávající se v šálku horkého čaje, prsty dotýkající se mých… Z mého rozjímání mě vytrhne Lukáš, kterému nakonec po chvíli povídání se smíchem čistím košili od kávy suchým kapesníkem. Na všechno ostatní rychle zapomenu.

Dveře naší firmy se pro dnešek zavírají a já si říkám, že je fajn mít tak skvělé, upovídané kolegy.

Večírek bude stát za to.

Pondělí 19. Listopadu

Dneska bylo v práci opravdu veselo. V televizi měla premiéru naše reklama a všichni jsme byli pozváni na páteční oslavu. Má zvídavost a Jana sedící v kuchyňce nedaly mé mysli pokoj, a já se zkrátka musel zeptat. Nalil jsem si šálek kávy a sedl naproti Janě.

Zeptal jsem se ji, "Tak co půjdeš na oslavu taky?", v tom se ale Jana začala smát a mě začalo podezřele pálit břicho.

Takhle se znemožnit a zrovna před ni. Jana ale přiložila ruku k dílu a papírvým ubrouskem mi pomohla vysušit košili. Při prvním dotyku se mi podívala do očí. Byl to můj nejintimnější zážitek za poslední 2 týdny, tedy nepočítám-li středeční poradu. Jana mi řekla "Ano". Moc se těším.

Středa - 14. Listopadu

Vybíhám poslední schody a reklamy z nové kampaně naší firmy mi připomenou páteční večírek. Obtisknu rudé rty o sebe. Na poradě už téměř nikdo nechybí. Ani on.
Opakující se produkčně-erotický klip vyvolá, že se nešikovně kousnu do rtů. Trošku to zabolí.
Porada končí, neodcházím ale poslední. V místnosti zůstal ještě Lukáš. Usměju se na něj.

Středa 14. Listopadu

Z dnešní porady o nové reklamě si odnáším dvě věci, “Sex se opravdu prodává dobře” a Jana na mě působila více vyzívavě něž kdy před tím. Hra rtů, kterou předváděla při pozorování jedno z lehce erotických klipů ... 

Řekněmě, že jsem raději ještě chvilku listoval podklady, než jsem se mohl odebrat z místnosti.